Otevřené dveře

24. 12. 2008 15:57

Napadlo mě, že bych sem mohla dát jeden takový  vánoční příběh z knížky, která mi nedávno přišla znovu pod ruku.Je to docela hodně dlouhé tak nevím jestli se to někomu bude chtět číst…

Příběh se odehrává ve Švýcarsku v Alpách, kde mezi dětmi Lucienem a Anette vypukne spor  a oba se začnou nenávidět.Lucien potom škádlí Anettina bratra tím, že upustí jeho kotě i když nechtěně do strže a malý Dani se vrhne za ním, což nezůstane bez následků.Má pochroumanou nohu – a to navždycky.Anette neposlechne babičku a chce se Lucienovi, který toho opravdu lituje, pomstít za každou cenu.Lucien se to snaží napravit, ale Anette mu nedává šanci a mstí se…
To je asi vše na úvod…
 

 

Štědrý den skončil.Dani usnul, zčervenalou tvář opřenou o svou paži.Tatínek byl naproti ve chlévě, Anette s babičkou seděly každá na jedné straně plotny.Babička pletla vnoučatům bílé vlněné ponožky.Anette si původně přišívala záplatu na zástěrku, jenomže jí vyklouzla  a spadla na  zem.Teď jenom Anette jen tak hleděla před sebe, hlavu v dlaních.
,,Anette, ´´ ozvala se babička najednou, aniž zvedla oči od pletení, ,,měla jsi hezké Vánoce?´´ ,,Ano, babičko, děkuju,´´ odpověděla Anette tak, jak si myslela, že se sluší odpovědět.Potom náhle dodala:,,Babičko, co znamená, když se řekne, že Ježíš klepe na dveře našeho srdce?´´ ,,To znamená, ´´ odvětila babička a odložila přitom pletení, aby mohla věnovat pozornost jenom Anette, ,,že Ježíš vidí, že lidský život je plný špatnosti a zlých myšlenek.Sestoupil na zem a zemřel na kříži, aby byl potrestán za všechny tvé špatnosti a zlé myšlenky namísto tebe.Potom vstal z mrtvých, aby mohl přijít do tvého života a žít v tobě, vyhnat všechno zlé myšlení a namísto něj vložit svou dobrotu a lásku.Jako kdyby někdo klepal na dveře špinavého, tmavého a zaprášeného domu a říkal:, Když mě pustíš dovnitř, vymetu prach a temnotu, dům bude čistý a světlý.´ Ale  nezapomeň:Ježíš se nikdy dovnitř nedobývá násilím – ptá se, jestli může vejít.To je to klepání.A je na tobě, abys řekla:, Ano, Pane Ježíši, potřebuji Tě.Chci, abys přišel a žil ve mně.´To znamená otevřít dveře.´´
Anette hleděla babičce upřeně do očí.Dlouho bylo ticho.Poté Anette mlčení přerušila. ,,Jenže babičko, ´´ přisunula si stoličku blíž a opřela se o babiččino koleno, ,,když někoho nenávidíš, nemůžeš Ježíše pozvat dál, nebo snad ano?´´  ,,Nenávist k někomu jen ukazuje, jak moc potřebuješ Pána Ježíše pozvat dovnitř.Čím temnější místnost, tím víc je zapotřebí světla.´´  ,,Ale já nemůžu přestat nenávidět Luciena.´´ zašeptala Anette a zamyšleně si pohrávala s dlouhými copy. ,,To ne.Máš úplnou pravdu.Nikdo z nás nedokáže sám od sebe přestat se zlými myšlenkami.Ani nemá moc smysl to zkoušet.Podívej, když ráno přijdeš sem dolů a tady je tma, jelikož jsou zavřené okenice, řekneš si: , Nejprve musím vyhnat tmu a stíny, teprve potom otevřu okenice a pustím dovnitř slunce´?Maříš čas takovým bojem s temnotou?´´ ,,To jistě ne!´´ řekla Anette. ,,Jak se tedy zbavíš tmy?´´  ,,Přeci otevřu okenice a pustím světlo dovnitř!´´ ,,A kam se poděje tma?´´ ,,Nevím, prostě zmizí, jakmile přijde světlo!´´  ,,Přesně to se stane, když poprosíš Pána Ježíše, aby vešel, ´´řekla babička. ,,Když vejde láska, musí nenávist, sobectví a zloba ustoupit , stejně jako ustoupí tma, když necháš vejít světlo.Ale snažit se je sám vyhnat je stejné, jako zkoušet vyhnat stíny z temné místnosti.Je to ztráta času.´´
Anette neodpověděla.Chvíli seděla a hleděla do zdi.Potom vzdychla, zvedla zástěrku a v tichosti pracovala.Za chvíli vstala, dala babičce polibek na dobrou noc a odešla do postele. Dlouho však nemohla usnout.Ležela ve tmě, vrtěla se, obracela se a přemýšlela. ,,Je úplná pravda, ´´říkala si, ,,že kdybych ho poprosila, ať vejde, musela bych se spřátelit s Lucienem, a to nechci.A nejspíš bych mu musela říct, jak jsem mu zničila, co vyřezal, a to nikdy, nikdy neudělám.Budu se prostě muset snažit na to klepání zapomenout – i když je mi tak mizerně.´´
Ještě netušila, že dítě, které slyší Pána Ježíše klepat a zavře před ním dveře, zavírá dveře před radostí.Myslela si, že to všechno může pustit z hlavy a najít si jiný způsob, jak být šťastná.Obrátila horký polštář a počítala ovečky dokud neusnula. Spala, ale zdálo se jí o temném domě bez světel v oknech na uvítanou.Dveře byly zamčené a zavřené na petlici.Kdosi v noci přišel závějemi sněhu , viděla jeho šlépěje.Návštěvník klepal na dveře, pomalu a trpělivě, ale nikdo nepřicházel otevřít.Sáhl po klice, ale nikdo nepřicházel otevřít.Sáhl po klice, ale žádná tam nebyla.Klepal dál, dál a dál.Klepal, dokud se Anette nevzbudila, ale stejně se nikdo neozval a v oknech byla stále tma. ,,Možná, že uvnitř nikdo není, ´´ pomyslela si Anette ze spaní.Přitom dobře věděla, že tam je, jen nechce přijít ke dveřím.

***

Anette se venku toulala pěkně dlouho až nakonec došla k můstku přes potok.Zábradlí bylo plné rampouchů a potůček byl téměř nehybný.Všude kolem jen ticho.Vítr přestal vát a začalo mrznout.Můstek byl velice kluzký.Najednou jí podklouzla noha, zavrávorala a vykřikla bolestí.Kotník bolel tak moc, že málem omdlela udělalo se jí špatně.Zle si vyvrtla kotník a nemohla se na nohu vůbec postavit.Pár minut byla strašlivě vyděšená.Je sama v horách a teď večer po osamělé stezce nejspíš nikdo nepůjde.Bylo stále chladněji.Jestli se nedostane k nějakému přístřeší, jistě tady zmrzne.Začala se plazit sněhem a za sebou bolestivě vláčela oteklou nohu.Každý pohyb jí působil strašlivou bolest.Zanedlouho byla úplně vyčerpaná.Rukama se bořila do sněhu, oči měla zalité slzami. Doplazila se k ohybu na kraji lesa.Ulevilo se jí, protože nedaleko uviděla chalupu se světýlkem v okně. Vlekla se pomalu dál až ke schůdkům k chalupě.Slabě zavolala a čekala, že někdo vyjde a vynese ji nahoru, ale nikdo nepřicházel.Vydrápala se tedy nahoru sama a vyčerpaně se zhroutila na zápraží. Oddechla úlevou, natáhla ruku a zaklepala na dveře.Nikdo se neozval.Domek se zdál stejně tichý jako sníh.Křičela ze všech sil a třásla petlicí.Začínala jí docházet děsivá pravda.Klesla na schody a propukla v pláč.Vůbec nikdo tu není. Na pár minut propadla skutečné panice.Jako dítě z hor odmala slýchávala příběhy o lidech, kteří umrzli ve sněhu.Zoufale hleděla na zasněženou krajinu.Znovu si vzpomněla na svůj sen, ve kterém vedly šlépěje na práh ztichlého domu.Jak tam seděla a čekala, napadlo ji ještě něco jiného.Poprvé zažila, jaké je to klepat na zavřené dveře a nedostat odpověď.

 

 

Klepala jen pár minut, ale Pán Ježíš klepal celá léta.Dobře o tom ví.Přestala klepat, protože věděla, že je dům prázdný.Ale jaké by to bylo, kdyby pan Berdoz se ženou byli celou tu dobu uvnitř?CO kdyby slyšeli klepání venku, ve tmě, podívali se jeden na druhého a řekli si:,,Někdo klepe, ale teď ho tu nechceme.Budeme dělat, že neslyšíme – nebudeme si ho všímat!´´ Jak moc by se na ně hněvala, jak by je nenáviděla za to, že byli tak nemilosrdní!Jenomže přesně takhle se ona chová k Pánu Ježíši!A On ji přesto nezačne nenávidět.Stále ji velice miluje, jinak by neklepal dál a  dál a nesnažil by se vejít.Tak to říkala babička.Chvíli se nad tím hluboce zamyslela, že málem zapomněla na svůj strach a samotu.Ale najednou zvedla hlavu a nastražila uši.Zdálo se jí, že něco slyší.Někdo jede lesem na lyžích.Objevila se drobná postava kmitající na lyžích do údolí. ,,Pomoc!´´ volala Anette úpěnlivě.,,Zastavte, pomozte mi!´´Lyžař hbitě zabrzdil a zůstal stát.Byl to Lucien.Anettino volání ho překvapilo.Když ve světle měsíce  uviděl, kdo tu klečí, zkameněl a zíral, jako kdyby spatřil strašidlo.Anette však měla příliš velkou radost, že někoho vidí, než aby jí záleželo na tom, kdo to jo.Napřáhla  ruce a pevně se chytla Lucienova pláště, jako by se bála, že uteče. ,,Ach, Luciene, ´´ volala roztřeseným hlasem, ,,mám takovou radost, že jsi přišel.Vyvrtla jsem si kotník a nemůžu chodit.Bála jsem se, že zmrznu dřív, než se Berdozovi vrátí.Vezmeš mě dolů Luciene?Je mi strašná zima.´´ Lucien ji ihned zabalil do svého lyžařského pláště.Sedl si vedle ní na bobek a třel jí studené ruce.Na lyžích ji neuveze, proto se musí vrátit domů pro sáně. Uvnitř v srdci měl náhle takovou radost, že by se nejraději rozběhl, volal a zpíval.Jeho sen se splnil.Je Anette k něčemu dobrý – potřebuje ho.Třeba mu teď odpustí a zapomene na ten hrozný spor.

Anette osaměla.Zachumlala se do tepla Lucienova pláště.Vrátí se nejdříve za dvacet pět minut a v těch pětadvaceti minutách se má o čem rozhodovat.Zaprvé, je v bezpečí.Lucien vyjel z lesa právě včas a uslyšel ji volat.Celou dobu, kdy si myslela, že je sama, se o ni Bůh staral a poslal Luciena, aby ji zachránil. Zadruhé, zažila, jaké to je najít zavřené dveře.Ještě neví přesně, co se stane, až dveře otevře, ale jednu věc ví docela jistě.Nemůže už nechat Ježíše čekat.Opřela hlavu o zasněžené zábradlí a zavřela oči. ,,Pane Ježíši, ´´ řekla Anette, ,,otvírám Ti dveře.Je mi líto, že byly tak dlouho zavřené a žes musel tak dlouho čekat.Prosím, pojď dál.Mrzí mě, že jsem nenáviděla Luciena.Prosím, pomoz mi, abych ho měla ráda, a jestli mu budu muset říct o tom koníkovi, dej mi dost odvahy.Děkuju ti, že jsi Luciena poslal, aby mě našel.Amen.´´ Pán Ježíš, který tak dlouho čekal přede dveřmi do Anettina srdce a života, nyní vešel.Odpustil jí a pomůže jí změnit se.Kolem nebyl nikdo, kdo by mohl vidět,  jaká úžasná věc se děje.Dokonce ani Anette necítila, že by se něco změnilo.Ale tam nahoře v nebi bylo ten večer zapsáno Anettino jméno do Boží knihy  života.Andělé se radovali, protože další dítě na zemi otevřelo dveře a udělalo místo pro Pána Ježíše.

Zobrazeno 1039×

Komentáře

ObiSkyWalker

Knížka se myslím jmenuje Poklady pod sněhem. Kdysi jako malý jsem ji přečetl a moc se mi líbila :-)

Markéta Valová

no já sem ji poprvní četla tak v 10 :-)

Ferulka

jj tu jsem tak četla,sice je to pár let zpátky,ale je to moc pěkná knížka

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková